Cestování

JEN TAK NA VÍKEND

Proč sedět doma, když má být krásné počasí? Proč nevyužít aspoň těch dvou víkendových dnů a nevyjet si alespoň někam „za barák“? Prostě jen tak se povalovat místo doma na gauči buď před obytňákem a nebo v něm...

Tradiční páteční hledání místa na víkendový freecamp je už standardem a jen díky pohárku vína a mapám, se mě podařilo najít tohle super místo. Podle všeho vypadalo fajn, ale realita může být jiná. I tohle patří k našemu způsobu cestování. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy to náplanuju a pak se na místě nestačíme divit a horečně měníme plány, protože je jasné, že tady to prostě nepůjde.
Už samotná cesta byla luxusní díky tomu, že máme opravenou Hranu a už můžeme "lítat" i 90km/hod. bez obavy, že se nám vytřepou všechny šroubky, matky i naše duše. Kopce v Bílých Karpatech jsme zvládali v pohodě a Hrana si jen lehce "pokuřovala" z výfuku. To nás nemůže rozházet, protože i tohle patří k tomu ježdění v těchle starších (někdy už přestárlých modelech).
Sobota se u nás nesla v duchu trávení času před Hranou. Maťa si četla a opalovala se (aspoň jsem měl od ní na chvíli taky pokoj) a já se pustil do výměny zadní lampy. Takové martýrium jsem si prošel!! Elektrika v Hraně mě nepřestává udivovat a vždycky si říkám, že by bylo vhodné ji natáhnout komplet novou. Jenže... to nebyl jediný problém a musel jsem improvizovat, abych světlo zprovoznil a přidělal. Už jsem měl chuť se nato vy... a šoupnout tam původní, ale nakonec se podařilo a nám konečně svítí i zpátečka. Nejen sobotní večer, ale i nedělní brzké ráno bylo ve stylu splašeného pobíhání kolem Hrany s mobilem, abych vyfotil tu hru světel a vznikly z toho desítky fotek. Takže opět nastalo těžké rozhodování, které fotky si nechat, protože máme Hranu 1000x jinak. Když musíš, tak musíš a když už jsem zvyklý prostě vstávat brzy (zatímco Maťa ty východy slunce většinou zaspí), musím fotit a nejde to jinak!
V neděli foukal tak silný vítr, že jsme vytáhli i draka / křídlo a takhle na jaře ho využili k hodinovému blbnutí... Po cestě domů jsme navštívili větrný mlýn v Kuželově, kde jsme byli téměř sami a využili místního průvodce, který se nám věnoval. Prohlídka je to celkem kratinká, ale za lidové vstupné (60,-/os.) je to i tak poměrně zajímavá podívaná a rozhodně stojí za zastávku. Cestou jsme potkali vhodné místo na oběd a kávu u kterého nás zaujala kadibudka, takže jsem využil srdíčko ve dveřích, k pokusu o "umělecké foto".
Víkend utekl jako voda, což je ostatně problém každého volného času stráveného s S hranou na cestách. A pořád a pořád se přesvědčujeme o tom, že u nás je prostě TAK KRÁSNĚ! Že i když máme pocit, že hodně cestujeme, ještě pořád máme někde na té mapě mezery, že pořád je co objevovat a že pořád, kamkoliv si naplánujeme delší výlet, vlastně už při odjezdu nestíháme, protože bychom chtěli vidět VŠECHNO!